Čtení mě baví
středa 2. března 2011, knihovna
Vyhlášení výsledků a ukázky vítězných prací výtvarně-literární soutěže pro děti.
Literární část – napište báseň, povídku
Výtvarná část – nakresli jakoukoliv technikou obrázek
Tématem ti může být vše, co souvisí se čtením. Např. kdo ti čte, s kým tě to nejvíc baví, kde všude čteš, oblíbené postavičky z knížek, tvoje představy při čtení atd.
Soutěžní práce odevzdávejte v knihovně do 24. března. Vyhlášení výsledků soutěže proběhne ve středu 30. března ve 14.00 v knihovně.
Výsledky soutěže
Výsledky literární části
- Anglika Poulová
- Fantazie, 5. třída ZŠ Komenského
- Aneta Šedivá
- poezie O zdraví, Jaro opět v akci, 3. třída ZŠ Nádražní
- Lucie Rybníčková
- Čtení je zábava, 5. třída ZŠ Komenského
- Lenka Novotná
- Miluju knížky, 5. třída ZŠ Komenského
- Tereza Vaculíková
- Neuvěřitelné příhody, Gymnázium T. G. M. Hustopeče
Výsledky výtvarné části
- Matylda Střelcová
- 1. třída ZŠ Komenského
- ZŠ Komenského ŠD p. uč. D. Kunýtové
- 2. třída, Lenka Biesenbergerová, Nela Nociarová , Aneta Unverdorbenová, Ondřej Beránek, Karolína Černá
- MŠ Pastelka
- Patrik Ambros, Michalka Mokrá, Veronika Večeřová, Kateřina Smejkalová, Veronika Klimešová
- MŠ Rybičky
- Terezka Nálezná, Aneta Lipenská, Michalka Kristová
- Kamila Kaňová
- 3. třída ZŠ Komenského
- Aleš Kratochvíl
- 3. třída ZŠ Komenského
- Eliška Ambrosová
- 3. třída ZŠ Komenského
- Adam Eliáš
- 3. třída ZŠ Komenského
- Klára Karásková
- 3. třída ZŠ Nádražní
- Michaela Veselá
- 5. třída ZŠ Nádražní
- Eva Hégrová
- MŠ, ZŠ, PŠ Hustopeče
Vítězné příspěvky soutěže
Jaro opět v akci
Aneta Šedivá, 3. třída ZŠ Nádražní
Jaro brzy nastane,
dlouhá zima přestane.
Květy rostou, voní vzduch,
Naštěstí je málo much.
Zvířátka to velmi baví,
když vidí oko paví.
A jiní hezcí motýli
najdou všechno ve chvíli.Jaro mají všichni rádi,
děti na hřiště hned pádí.
Na procházku občas se jde,
najít motýlka každý svede.
Teplo, kytky, vzduch a slunce,
rybičky jsou vidět v tůňce.
Jaro – to je prima věc,
nepotřebujeme pec.
Želva
Lenka Novotná, 5. třída ZŠ Nádražní
Smažila želva jíšku,
při tom si četla knížku.
Smažila, smažila,
tuze se snažila,
přidala tam trochu sádla,
knížka jí do jíšky spadla.Z toho plyne poučení,
nad správné, že zvyky není.
Nehodí se číst si knížku,
jestliže smažíte jíšku.
Fantazie
Angelika Poulová, 5. třída ZŠ Nádražní
Vždy, když si sednu
a začnu číst,
fantazie pracuje
a to má říz.Tak třeba:
jsem upír a piju krev
a pak zas moucha
(lezu po zdech).
A vidím bitvy a souboje
a potom šerifa a kovboje,
jak proti sobě stojí.
Nebojí se. Anebo bojí?To nepoznám, už letím pryč,
akorát slyším, jak švihne bič,
ale to se mě už netýká,
neboť je ze mě Locika,
co ve věži je a má dlouhé vlasy,
ale netěší se ze své krásy.
Avšak přijde její zachránce
a ukáže jí krásy světa
a po její nudě je rázem veta
a už se zase raduje.
Čtení je zábava
Lucie Rybníčková, 5. třída ZŠ Nádražní
Čtení mám ráda,
čtu si každý den,
Někdy ale chodím místo čtení ven.
Velké, malé, tlusté, tenké,
všechny je čtu ráda,
našla jsem ve čtení velkého kamaráda.
Nejradši mám detektivky,
ale také fantasy,
kdo nevěří,
ať se zeptat přijde
do veřejné knihovny.Že čtu, to mě všichni chválí
říkaj, jak jsem sečtělá,
prý, že málokoho vidí,
kdo čte tolik jako já.
Ať už Thomas Brezina
se svým Klubem záhad,
nebo Enid Blytonová,
co knížky dětem dává.
To je jen zlomek toho,
co doopravdy čtu,
bylo toho tolik,
že už si na všechno
nevzpomenu.
Kolik toho ještě přečtu,
to ani sama nevím,
ale už teď vím jistě,
že v knihovně mám knížky jisté.
Odpoledne v trávě
Tereza Vaculíková, Gymnázium T. G. M. Hustopeče
Sedím nepohodlně na malém pařízku. Vítr si hraje s mými rozcuchanými vlasy. Ptáci zpívají písničky. Stromy si užívají letní teplo. A já jen sedím, v ruce držím knihu ve tvrdé vazbě, na jejímž obalu se tyčí nápis velkými písmeny.
„Jaroslav Seifert. Verše,“ čtu.
Tuto knihu mi maminka nechala zhotovit ke třináctým narozeninám. Je jen jedna a tu mám já. Ona, maminka totiž ví, jak zbožňuji verše. Je to krásný pocit, když se odtrhnete od okolního světa, vaše starosti odplují do neznáma obrovskou rychlostí a vy si jen užíváte a přemýšlíte nad těmi nádhernými slovy, které básník napsal.
Otvírám knihu, nemaje tušení kde. Jaká báseň tam bude, tu si přečtu. Kdybych se totiž podívala na seznam, nedokázala bych si vybrat. Ať už čtu jakoukoli, u všech je mi krásně. Cítím se, jako bych vylétla a koukala se na radost a smutek, co obklopuje hromadu lidí kolem mě z výšky.
Šípková růže.
„Vysoká duha sedmi stuh
rozklenula se v jarním kraji.
A co to voní? Voní vzduch.
A ještě něco voní v máji:
šípková růže.
Ty její plátky nevinné
jsou pozdrav zdávna, mně tak milý.
Ne, nedal bych je za jiné,
byť krásnější to růže byly,
šípková růže.
Maminku vidím za mlada,
jde z trávy, růžičku si nese,
když z keře květ však opadá,
obrázek mně zas rozplyne se,
šípková růže.“Jak ráda bych si k nějaké růži přivoněla a ucítila tu její slastnou, omamnou vůni, během které mi vyskočí mráz na zádech, ale nikde tu žádná není.
Zaklapnu knížku a vydám se po kamenité cestě zpátky k domu. Nad básní nepřemýšlím, nemyslím na nic a to je to hlavní. To mě dělá tou šťastnou a bezstarostnou.
Najednou ho vidím! Jde přede mnou a vypadá, že je hodně rozčílený.
„Pane Seiferte! Pane Seiferte!“ křičím, ale on nijak nereaguje. Jsem zmatená. Přiběhla jsem k němu, ale těsně před tím, než jsem k němu stačila vztyčit dlaň, se obrázek rozplynul.
Sedla jsem si na špinavou zem. No a! Ať si maminka nadává, já jsem ale teď hodně zklamaná. Víc než kdy jindy. Nebyla to halucinace! Já ho viděla na vlastní oči! Ale on zmizel…
Jakmile jsem se se zmizením básníka smířila, šla jsem domů. Máma bude určitě rozčílená, kde jsem se toulala tak dlouho, ale já se pokusím vysvětlit jí to. Snad to pochopí.
„To si děláš legraci!“ máma na mě křičí z balkónu. „Já se tady o tebe strachuju a ty jsi už pěkné tři hodiny pryč!“
Tři hodiny? Mně to nepřipadalo ani jako půlhodinka.
Vstoupila jsem do našeho rodinného domu, kde mě přivítal Hafan. Lísal se ke mně. Nejspíš měl o mě taky starost.
Verše! Blýskne se mi hlavou. Vždyť já na místě, kde jsem viděla pana spisovatele, verše zapomněla! Doufám, že mi je nikdo nevzal! Abyste pochopili – v knížce nebyly jen Seifertovy básně, vzadu bylo několik volných stránek, na které jsem si zapisovala svoje básničky, které mě někdy napadly. Chtěla jsem být dobrá a uznávaná jako on.
Proto jsem si znova nazula svoje červené tenisky na suchý zip a vyběhla znova ven. Sice na mě máma křičela, kam zas jdu, ale mně to bylo jedno. Tohle bylo důležitější.
Celá udýchaná jsem doběhla na ono místo. Nikde nic. Kniha ve hnědé vazbě nikde neležela. Začaly mi téct pomalu slzy.
Najednou se mi pře očima vynořil obrázek a já uslyšela hlas.
„Ty rty nalité krví
mě děsí.
Vím, že je zlá.
Její oči však prosí
nebo se mi to jen zdá?
Přistoupím k ní
a pozdravím
v domnění,
že neví, kdo jsem.
Ona ale věděla,
do mého krku se s chutí pustila.
Křičím,
ječím,
ona si ale pochutnává na mé sladké krvi.
Pomóc, lidé!
Nechci mít vše vypité!
Ke mně ale neběží davy.
Upadávám do hlubokého spánku,
nezdá se mi nic pěkného,
chtěla bych pohádku.
Jenom jednu,
na památku.“Vždyť to je moje básnička! Seifert se na mě jenom usmívá a ukazuje palec nahoru. Co si mám pod tím představit? Nechápavě se na něj dívám, ale on se pořád usmívá. U něj bude má kniha v bezpečí. To vím.
